Vzpomínky na Asturii

Asturie. Oficiální zdroje jí popisují jako jedno ze 17 autonomních společenství ležící na severu Španělska při Biskajském zálivu. Já bych si dovolila Asturii nazvat místem, kde hory žijí v symbióze s oceánem. 

Úředním jazykem je zde španělština, což pochopíte hned, jak dorazíte. Anglicky se tu totiž spíše domluvit nedá. Značnou výhodou je ochota a pozitivní přístup všech zdejších obyvatel, kteří se snaží pochopit vaší česko-anglickou pantomimu. 

Poprvé jsem do Asturie zavítala letos v létě a musím se přiznat, že to byla láska na první pohled. Adam, který tady strávil loňské léto (ale to je zas jiný příběh) mi všechno už předem vybarvil v těch nejjasnějších barvách. Zelené hory, travnaté plochy, kvetoucí vřesové keříky, šedo-hnědé skály, zlaté písčité pláže a azurová voda. Máte to? Tak všechno vynásobte slaným vánkem, šuměním oceánu a cinkáním zvonců volně se pasoucích krav. Těšila jsem se tam jak malé děcko čekající na Ježíška. Po příletu jsem pochopila, že je to přesně tak krásné, nebo možná ještě o špetku víc, než jak jsem si to vysnila. Každou minutou jsem tomu místu propadávala víc a víc. Byly to pro mě takové malé Vánoce v srpnu! 

Parta kamarádů v čele s mým klukem odjeli brázdit pobřeží Špáňa už začátkem srpna a mému odletu předcházel dlooouhý měsíc samoty. Protože jakožto správný člověk pracující sám na sebe jsem si nemohla vzít v práci delší volno. Takže odměna v podobě neskonale krásné přírody a nekonečných výhledů na oceán byla více než zasloužená. 

Hlavním důvodem naší návštěvy bylo surfování. Co taky jiného. Jestli něco mýho Adama definuje, tak jsou to „boardový sporty.” Jeho velkým snem, který si pár let zpátky splnil, bylo naučit se na surfu. Teď už ve vlnách z mého pohledu docela válí. Když teda zrovna nemá vyvrklej kotník. Tohle zranění z boje (čti skateparku) si letos udělal asi týden před mým příletem. Tomu se říká zákon schválnosti!  Zato já byla letos naprostej zelenáč a kvůli strachu z vody jsem se kdysi zapřísáhla, že surfovat určitě nechci. 

Asi půl roku zpátky přidělal A. demonstrativně na zeď surf jako dekoraci. Myslím, že to splnilo účel a postupně mě to začalo táhnout. Slíbila jsem, že to aspoň zkusím. Slibem nezarmoutíš, že jo. A hele! Měsíc před odjezdem jsem si už kupovala svůj vlastní neoprén. Protože v Atlantiku není zrovna moc teplá voda a po dvou hodinách na prkně by z vás byl rampouch, neoš je určitě nedílnou součástí výbavy. Ostatní nezbytnosti (rozuměj prkno) jsem měla popůjčované po všech možných i nemožných kamarádech. 

Už nebylo cesty zpět.

Poprvé jsem se na něj postavila druhý den po příjezdu. Štěstí v neštěstí, Adam kvůli kotníku na prkno nemohl, tak mi dělal kouče. Párkrát jsem se fajnově vykoupala, ale nejdůležitější bylo, že jsem se dokázala postavit čelem mému největšímu strachu - vodě. Všechny předsudky byly tatam. Tohle je to, co mi v životě chybělo! Ten pocit ve vodě je něco, co nejde popsat. Volnost, divokost, lehkost, to propojení s přírodou a sám se sebou. Něco, co si musí každý zažít. Jasný, sjíždím zatím jenom pěnu, ze začátku jsem byla spíš jak kámen, co furt padá ke dnu a než se naučím létat v oceánu bude to ještě nějakou dobu trvat, ale rozumíme si. Malý bezvýznamný mínus dostává nonstop vysmrkávání slané vody, to není zrovna nejpříjemnější. Slušný propláchnutí dutin mají většinou na svědomí vlny, které vás semelou, uvězní a čas od času trochu potrápí. V tu chvíli si člověk připadá jako v bubnu pračky. Točíte se dokolečka, nevíte kde je dole a kde nahoře. Jediné, co vám to napovídá je lashe přivázaná ke kotníku. Přiznávám, že v takových chvílích jsem se jen schoulila do klubíčka a čekala, až mě voda vyplivne ven. 

Co jsem ale zjistila a z čeho jsem byla lehce v šoku bylo, že nejtěžší věc na surfování není naučit se Take Off, nebo sjet první vlnu (nebo nasadit si neopren! záhul, fakt 😀). Nejtěžší je opuštění. Když odjíždíte z pláže a víte, že to tentokrát bylo naposledy. Když vidíte rudozlatý západ slunce nad hladinou oceánu a usínáte s vědomím, že ten zítřejší už uvidíte někde ve vnitrozemí na nekonečné cestě domů. 

A v hloubi duše víte, že hned, jak to zas půjde, budete na cestě zpět, vstříc těm starým známým plážím, slanému vánku a zeleným horám, které mají ve vašem srdci už napořád speciální místo.

Káča.